Pravděpodobně teď budu znít jako páprda, ale nemůžu si pomoct. Nejnovější trendy automobilek mě totiž vytáčejí do běla.

Miluju nepraktická auta – ovšem má to jednu podmínku. Jejich nepraktičnost musí mít nějaký důvod. Třeba skutečně sportovní jízdní vlastnosti, nebo něco podobného. Je mi jedno, že má MX-5 malý kufr a vejdou se do ní jenom dva lidi, protože je to auto na zábavu. Dokonce by mi bylo jedno i to, že takové Lambo Countach bylo v běžném provozu prakticky nepoužitelné – nebylo z něj vidět, kabina se přehřívala, couvat se nedalo a dovnitř se vešli jen lidi menší než metr sedmdesát. Ani ty jízdní vlastnosti nebyly kdovíjaké. Jenže to byl hypersport, měl fantastický dvanáctiválec a ječel, až se z toho všem v okolí ježily chlupy na zádech. A především, lidi si ho nekupovali na denní ježdění, ale jako hračku, nebo jako osobní vyjádření.

Přiznávám, že ačkoli jsem docela extrovert, moc nechápu lidi, kteří si kupují příliš křiklavá auta. U supersportů to ještě beru, ale všem na berounsku známý bílý Hummer H2 s chromovými spinner koly a dalšími desítkami kilogramů chromu na všem možném, to je prostě kolotočářský nevkus kombinovaný s obsedantním nutkáním ukázat všem ostatním „že na to mám a hlavně, aby mě nikdo nepřehlídl“.
Generalizovat je špatné a já rozhodně netvrdím, že každý, kdo jezdí v SUV, je takový a makový. Je ale fakt, že určité typy aut prostě přitahují určité typy lidí. A když je auto vymyšlené tak, že jeho hlavní a určující charakteristikou je „styl“, kterému podřizuje pohodlí, praktičnost i jízdní vlastnosti, dá se celkem s jistotou předpokládat, že 95% lidí si ho koupí právě kvůli stylu.
Předmět doličný č. 1: BMW X6. Ani se o tom nebudu moc rozepisovat – je to prostě auto, které bylo navržené ještě za doby před krizí, jenže do prodeje přišlo až během ní. A tak se stalo typickým příkladem. Kdo v něm jezdí, ten prostě hlásá do světa „krize mě netankuje, já na to mám a vysměju se vám všem do ksichtu a teď mi padejte z cesty“. A pokud má na zádi znáček X6 M, tak si to zdvacetinásobte.

Tragické je, že se tenhle čtyřkolový nesmysl prodává jak po másle. A nejen to – je dokonce natolik úspěšný, že ho následuje spousta dalších.
Předmět doličný č. 2: Mini Paceman. Recept je jednoduchý: vezměte Mini Countryman, což už vlastně není vůbec žádné Mini a navíc nejezdí moc dobře, je nepohodlné a dost nepraktické, uberte mu dvoje dveře a učiňte ho ještě nepohodlnějším a nepraktičtějším. Neexistuje jeden jediný důvod, proč si tohle auto koupit, vyjma toho jediného: že se vám prostě líbí a chcete ho, protože souzní s vaším světonázorem. A pokud si ho koupíte i po absolvování testovací jízdy, dobře vám tak.
Vyloženě miniauto…

BMW, abychom u něj ještě chvíli zůstali, chystá předmět doličný č. 3, model X4. Ještě menší, ještě méně schopný v terénu. Ale aspoň nevypadá tak ultra-arogantně, jako X6, alespoň pokud jde o koncept. Uvidíme, jak bude vypadat sériovka.
Jaká designová lehkost, že?
Volkswagen by rád naskočil do hry s konceptem Crossblue Coupe, což není kupé ani omylem – je to další malé SUV s rozšláplou střechou (marketingovou vymyšlenost v podobě zkratky CUV odmítám používat). Samozřejmě je to hybrid, aby to bylo eko. A Mercedes před pár dny představil koncept GLA na podvozku třídy A – jasný to soupeř pro X4.
Jak si marketingovec představuje „Coupe“…
Nákaza se šíří rychle.
Designově jsou to ve skutečnosti auta docela hezká, ale zažraná averze vůči X6 mi nedovoluje uvěřit, že to budou jakkoli dobrá auta. Dám jim šanci mě přesvědčit, ale nevím nevím. A abych doložil, že když auto umí pár věcí dobře, jsem mu ochoten odpustit nepraktičnost, připomenu Range Rover Evoque.
Zaprvé se mi líbí jeho design, zadruhé je nadmíru schopný jezdit terénem (i když to většinu peroxidově-silikonových majitelek v životě ani nenapadne) a neotravoval mě ani na silnici, takže mu odpustím příliš velká boční zrcátka, přes která není vidět do stran i nepoužitelné zadní okno.
A ještě něco – ony ty automobilky jsou v tom většinou vlastně nevinně. Reagují prostě na trh a jak se zdá, lidstvo bohužel zdegenerovalo do té míry, že chce auta, která se hlavně „nějak frajersky tváří“, zatímco jejich skutečné schopnosti jsou už podružné. Generace „wannabes“ se promítá i do nabídky automobilek.
Honza Koubek