Má automobilový novinář právo mít svou „oblíbenou“ značku? Nekříží se to s jeho objektivitou? Má a nekříží.

K téhle úvaze mě přivedl jeden z komentářů pod mými články. Tedy, bylo jich víc, ale ten nedávný mě donutil zamyslet se nad tím hlouběji. Často v komentářích čtu, jak jsem „podplacený škodovkou/nesnáším škodovku“, jak „zbožňuju koncern“, „nesnáším francouze“, „nadržuju japoncům, protože mám Mazdu“ a podobně. Ten poslední komentář (zdravím Luďka Bešťáka) ovšem pravil, že „mám oblíbené značky, jako každý fanda“.

Což je pravda… a není. Jistě, mám své oblíbené značky, ale když jsem zapátral v paměti, jakým prošly a stále procházejí vývojem, jsem nucen dodat, že rozhodně ne „jako každý fanda“. Motoristickým fanouškem jsem už od let předpubertálních. Jako malý jsem sledoval Formuli 1 na černobílé televizi, fandil Alainu Prostovi proti nějakému brazilskému zelenáči v černozlaté formuli, vystřihoval si veterány z poslední stránky komunistického Světa Motorů (a někdy i rallyové Delty Integrale a Peugeoty 205 T16, když se uvnitř objevily) a později se stejně starým bratrancem obrážel závody a výstavy aut všeho druhu. A z běžných aut jsem nejvíc fandil bavorákům, které tehdy ještě měly šípovité žraločí přídě a byly skutečně sportovní.
Ležel jsem v autokatalozích propašovaných z Německa a snil o Maserati, obdivoval terénní Mercedes Gelandewagen a žasnul nad kreacemi se značkou Sbarro. Pak přišla léta devadesátá, revoluce, otevření hranic a vlastní řidičák. Začal jsem opravovat, upravovat a jezdit VW Broukem a nesměle sem tam něco psát o autech. Ale to je jiná historie. Jde o to, že celou tu dobu jsem byl „běžný motoristický fanda.“
Když jsem ale v roce 2002 začal o autech psát profesionálně, začal jsem se od běžných fandů pomalu lišit. Nechápejte mě proboha špatně – necítím se být „lepší“ motoristický nadšenec než ostatní, spíš naopak – moje mimopracovní záliby jsou v rámci zachování zdravého rozumi spíš „neautařské“ a znám spoustu lidí, kteří autům obětují daleko větší část svého života. Jde ale o to, že začaly přicházet zkušenosti s auty, které prostě „běžný“ auto-fanda nemá šanci nikde nabrat. Když to velmi hrubě spočítám, rukama mi za tu dobu prošlo něco kolem osmi stovek aut, se kterými jsem najezdil dobře půl milionu kilometrů.
To už nějakou stopu zanechá – a pokud člověk nemá hlavu ve svém vlastním vylučovacím otvoru, nutně to musí změnit i jeho pohled na „oblíbené značky“, což je impuls, který spousta oněch „běžných fanoušků“ prostě nemá. Jejich oblíbenou značkou vždycky byly Bavoráky/Volkswageny/Renaulty/jiné a protože v ničem moc jiném nejeli (a mnohdy vlastně neřídili ani svou oblíbenou značku, prostě jí jen zbožňují), nemají proč jí opouštět.
Mně náklonnost k vozům BMW vydržela poměrně dlouho, ale jak asi z mých článků cítíte, v poslední době mi vozy s modrobílou vrtulí ve znaku už zdaleka nekonvenují tolik jako dřív. Přestože jsem začátky své řidičské kariéry spojil s Volkswageny, s dnešním koncernem to nemá nic společného – byla to auta z šedesátých a sedmdesátých let, nejmodernější (a jediné vodou chlazené) bylo dvojkové Scirocco 1.8 GTX z roku 1987, což bylo také moje první „rychlé“ auto. Škodovku jsem měl také jednu – dvoudvéřové 1100 MBX z šedesátých let. Znamená to, že proto budu nadržovat současné Fabii a Golfu? Neznamená, takže když jsem obě tahle auta pochválil, je to tím, že je prostě považuju za povedená.
Správný motoristický novinář tedy podle mě může mít své oblíbené značky, protože jeho náklonnost je podložená osobním prožitkem, nikoli jen čísly v tabulkách prospektů. Důležité ovšem je, aby byl schopen svou oblibu přesměrovat, když se v následující generaci ukáže, že se z jeho oblíbeného modelu „něco“ vytratilo.
Jeden příklad za všechny: mezi své vrcholně oblíbené značky řadím i francouzský Renaultsport. Ale fakt, že minulou generaci Clia RS považuju za jeden z nejlepších malých hot-hatchů poslední dekády mi vůbec nebrání v tom, abych jeho nástupce v testu trochu nesetřel, když si to zaslouží.
Ale tuším, že až koncem léta budu natáčet první jízdu s jedním malým japonským roadsterem, bude to děsně neobjektivní, protože „co by asi tak mohl řikat, když mu stará MX-5 stojí v garáži, ne?“
hk