Se škodovkami je to těžké. Zatímco se některým nikdy nezavděčíte, pro většinu lidí je to zbytečně dobré auto, jehož skutečné kvality nikdy neocení.

Se škodovkami jezdím moc rád. Ale nerad je testuju. Dokonce o nich i nerad píšu. Jenže škodovky jsou na motoristickém webu něco jako Vondráčková, Gott nebo Michal David v silvestrovské televizní zábavě. Když to tam nedáte, nebude se na vás koukat široká masa lidí, kterým důstojná zábava na vysoké intelektuální výši nic neříká.

Jenže se škodovkami se to má i jinak. Žádné jiné auto nedokáže rozdělit českou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory tak, jako právě produkty mladoboleslavské automobilky. Stejně jako vím, že někteří z vás napíšou do komentářů, že je Octavia 2.0 TDI super, plno z vás napíše, že je to krám, že byste si škodovku nikdy nekoupili a že jsme podplacení a já nevím, co ještě.

Ale jak už jsem zmínil před časem, kdybych si měl brát osobně všechny narážky od čtenářů, pravděpodobně bych se někdy od roku 2008 houpal na nějaké větvi. Takže: tady máte test Octavie Combi 2.0 TDI 4×4.

Abych se vrátil k té televizní zábavě, s Octavií Combi to naštěstí není tak strašné jako s průměrnou televizní estrádou na Nově. Zatímco ani ve stádiu nejtěžší opilosti Davida a Vondráčkovou minutu před silvestrovskou půlnocí nesnesete, Octavii Combi snesete vlastně pořád. Je to totiž dobré auto.

Problém ale je, že nějak nedokážu vymyslet nic jiného, co by se o něm dalo napsat. Dalo by se napsat, že je červené, že má pod kapotou naftový dvoulitr a že má velký kufr. Ale to je každému jasné, když se podívá na fotky. To je právě další z problémů škodovek. Není s nimi zábava, jsou to auta dělaná tak, aby vyhrávala tabulková srovnání a statistiky. Nikoli, aby bavila řidiče a měla charakter.

 

Spousta jiných aut je také nudná jako Octavia Combi, jenže spousta těchto aut je také špatná a k té nudě přidávají mizerný podvozek, tupé řízení, laciný interiér, nefunkční výbavu nebo zmatečnou ergonomii. Ničeho takového se ale člověk za volantem naftové Octavie v kombíku nedočká.
 
Já vážně nevím, o čem se mám rozepisovat u tohohle auta. Jak jezdí dvoulitrové tédéíčko, to víme pravděpodobně všichni. Že má Octavia 4×4 pohon zadní nápravy řešený mezinápravovou spojkou Haldex, to víme také. A že má velký kufr, to je jasné rovněž každému.
 
Stejně si ale nemůžu pomoct a mám tohle auto rád. Prostě dělá svou práci a dělá ji dobře. Možná bych mohl mít výhrady ke kultuře chodu a akustice motoru 2.0 TDI, který v rámci koncernové politiky nemá v běžných Octaviích vyvažovací hřídele. Jenže sedněte si do jakéhokoli starého čtyřválcového dieselu s vylágrovaným dvouhmoťákem a bude vám tenhle motor připadat stejně kultivovaný jako dvanáctiválec značky Rolls-Royce.
 
Proti dynamice se nedá říci křivého slova. Výkon 150 koní není žádná sláva, ale pořád je to víc než čím disponuje většina silničního plevelu na našich cestách. Sice v dálničním stoupání nevyhrajete nad načipovaným Golfem, ale i když se usadíte na tempomat nastavený na 110 km/h v pravém dálničním pruhu, stejně vám bude překážet spousta lidí a určitě dojedete i někoho, kdo jede v levém pruhu devadesát.
 
Aspoň já takových expertů potkal mraky. To víte, o Vánocích se na silnicích dočkáte zvýšené koncentrace exotů, podle kterých jsou všichni „püráťy fčerných luxusních béenvé mámo“ a všem musí vnucovat svou představu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ideálně celodenně rozsvícenými dálkovými světly a jízdou dva milimetry od středové dělící čáry rychlostí minimálně o 20 km/h nižší než jaký je zákonný limit. Ale to by bylo na jiný článek…
 

Testovaná Škoda Octavia Combi 2.0 TDI 4×4 mne překvapila na okreskách. Nezaskočila mne dynamikou, ale spíše svou ochotou spolupracovat. Dvoulitrové tédéíčko docela nadšeně reaguje na plyn a podvozek je příjemně vyvážený s rozumným kompromisem mezi tuhostí a komfortem. Auto se nekýve ze strany na stranu, ale zároveň na každé díře netluče a nesnaží se vám vytrhnout řízení z ruky.
 
Horší je to na velmi špatném povrchu a příčných nerovnostech, ale podle mne by stačilo dát na auto o palec menší ráfky s pneumatikou s vyšším profilem a byl by klid. A například řízení teď umí Volkswagen (potažmo Škoda) skutečně dobře naladit. Auto reaguje pohotově, volant jde lehce a v řízení necítíte ten podivně umělý tuhý odpor jako třeba v moderních BMW (ale i u spousty jiných značek). Dokonce se dozvíte i nějaký ten náznak zpětné vazby a když uprostřed rychle najeté zatáčky zavřete plyn, krásně v řízení cítíte, jak auto utahuje stopu a jak se stáčí zpátky k vnitřku zatáčky.
 
Jasně, není to jako v jakékoli novodobé Mazdě, ale vodit „oktáfku ftédéíčku fkombíku fštyrkolce“ po zakroucené okresce vyšším než slušným tempem je radost. Až si člověk říká, že takhle dobře nastavené šasi by sneslo mnohem vyšší výkon.
 
Když vás pak v autě celý týden uklidňuje perfektní ergonomie, dobré sedačky (pravda, s trochu krátkým podsedákem) a slušné sladění a odezva všech ovládacích prvků, zjistíte, že vlastně nemáte tomuhle autu co vytknout. Škoda Octavia v kombíku a s dieselem si sice vaše srdce nezíská charakterem, ale nic nedělá špatně. Vlastně dělá všechno dobře nebo spíše výborně. Já se zkrátka pořád nemůžu ubránit dojmu, že je vzhledem ke své potenciální klientele zbytečně moc dobrá.
 
Jasně, není to jako házet perly sviním, ale je to jako pustit ožralému publiku na silvestra v televizi Gilmoura nebo Bonamassu. Je to skvělá muzika, ale zlitý plebs to neocení. Hlavně ale, že tím odvezou paštiky do Chorvatska za pět litrů na sto. Jenže na to jim můžete dát o polovinu horší auto a stejně vám pořád utrhnou ruce, ať už v showroomu nebo za pět let v bazaru. Škoda Octavia je zkrátka zbytečně moc dobré auto.

Dalibor Žák