Česká Route 66 je krátká, ale to vůbec nevadí.

Vlastně je to (údajně) nejkratší silnice s označením 66 na světě. Jarní přejezd těch necelých osmi kilometrů, které měří, se koná každý rok už od jejího přeznačení – dřív totiž byla československá šestašedesátka na Slovensku a tam taky zůstala. Letošní ročník byl už pátý, já byl na místě počtvrté.

Tahle akce je zajímavá hned z několika důvodů. Důvod první: koná se v půlce dubna, což je pro mnohé autaře a motorkáře začátek sezóny. Důvod druhý: příbramské náměstí T.G.Masaryka je velké tak akorát, do Příbrami se dá dobře dostat po dálnici, ale i po pěkných okreskách a díky muzice, kafi a burgerům je tam vždycky dobrá nálada.

Nejdůležitější je ale důvod třetí: ačkoli název Route 66, rockabilly dunící z reproduktorů, pin-up modelky vozící se na zadních sedačkách obrovských Cadillaců a hřmění vidlicových dvouválců Harley-Davidson by mohlo naznačovat, že tohle je akce především pro milovníky amerických strojů, není tomu tak. Pořadatelé totiž už od začátku dbají na to, aby akce byla v autařském smyslu „multikulturní“. Už jen fakt, že se někde potkají motorkáři a autaři je docela nevídaný, kromě toho ale mezi motorkami najdete Harleye i silniční japonské stroje a všechno možné mezi nimi a stejně tak mezi autaři nejsou jen Corvetty, Cadillacy, Plymouthy, Buicky a další krásné ameriky, ale také nějaká ta Porsche, Mazdy MX-5 (kterých je tam každoročně celá malá kolona) a další roadstery a kabriolety, nějaká ta vojenská technika a třeba i krásná stará embéčka.

Pro lidi, zvyklé na jednodruhové srazy, je to příležitost nakouknout pod kapoty nezvyklých strojů, popovídat s lidmi, kteří sice smýšlejí trochu jinak, ale v hloubi duše jsou to všechno stejně zapálení autaři a nakonec si taky užít jízdu dlouhé a rozmanité kolony, která na krátké silnici sama sebe míjí a tak si všichni prohlídnou všechno.

Highlighty letošního ročníku? Mezi amerikami, kterým dominovalo hejno Mustangů a Corvett, vyčnívala krásná replika AC Shelby Cobra 427 a úchvatný modrý Plymout Road Runner z roku 1971. Doslova nepřehlédnutelný byl americký truck Kenworth, pro všímavé jedince se ale našly i jiné skvosty, třeba Nissan 300ZX Z31 z poloviny osmdesátých let.

Tatínkové také dostali příležitost ukázat svým ratolestem, že není embéčko jako embéčko. Jeden ze dvou přítomných bleděmodrých exemplářů byl starší, s širším zadním oknem, úzkými C-sloupky a „švem“ probíhajícím i po střeše, nejen po kapotách, zatímco druhý, novější, se zase honosil dobovými litými koly.

Dalším plusem celé akce je, že hned po přejetí krátké šestašedesátky se většina autařů i motorkářů rovnou rozprchne, takže akce není zbytečně dlouhá. Tedy, pokud člověk není magor a nevstává v šest, aby v osm mohl vyrážet z Prahy, jako kolona Miaťáků. Přiznám se, že jsem mezi nimi nebyl, protože o víkendu si prostě chci trochu přispat. Stejně tak se ale přiznám, že jsem si nemohl nechat ujít společnou cestu zpátky, která už není v režii pořadatelů.

Miaťáci jsou srdcaři, svá auta dobře znají a vědí, že jet po dálnici je blbost. Jede se tedy po okreskách, krásnou přírodou kolem slapské nádrže. Jede se svižně, to připouštím, ale s potěšením mohu potvrdit, že ve vesnicích se zpomaluje a dělají se přestávky, aby adrenalin nevystoupal příliš vysoko.

Byla to pro mě první letošní příležitost Miatu zase trochu protáhnout a jsem rád, že jsem si na to udělal čas. Protože pokud máte možnost strávit pár desítek kilometrů za volantem opravdu řidičského auta, neměli byste si jí nechat ujít. Ano, stojí to peníze (a nemluvím jen o vysokooktanovém benzínu, čekají mě nové gumy a brzo i tlumiče a preventivní renovace náprav), ale peníze stojí každá zábava. Každý týden strávím spoustu času a kilometrů za volanty testovacích aut, ale Miata mi připomněla, proč mám auta vlastně tak rád. Máte-li nějaký podobný „připomínáček“, věnujte se mu. Stojí to za to.

Příští ročník přejezdu české Route 66 se bude konat zase kolem poloviny dubna. Na Meziplynu se o ní určitě dozvíte…