Tak nám zabili Defendera… Svět už nebude jako dřív.

Tchibo prodává oblečení, zatímco z mekáčů se staly kavárny. Bravíčko přestalo vycházet a Internet Explorer začal fungovat. A zatímco nechvalně proslulí politici zůstávají, z nabídky nám mizí jedna automobilová legenda za druhou. No a Defender už je také v pánu, před pár týdny sjel z linky poslední kus. Zlomí to vaz i dnes testovanému vozu – užitkovému Defenderu Satbir.

Těžko říct, čím bude nahrazen. Což o to, normální Defender ještě může najít nástupce v Géčku, krátká verze snad v ruské Nivě nebo malém Jimny, ale co nahradí tohohle pracanta, netuším. Do malých konkurentů se totiž vybavení sanitky nebo výstroj horské služby asi nevejde.

Už v roce 1947 vznikl první prototyp inspirovaný americkým Jeepem. O rok později z pásů sjely první sériové Land Rovery. Od roku 1983 pak vypadá Landie prakticky stejně dodnes, od roku 1990 se pak jmenuje Defender. Tedy jmenoval. Sakra, budu si muset zvyknout, vždyť tu se mnou byl celý můj život.

Ale dost už, představím vám radši Defender Satbir, výrobek plzeňské firmy Dajbych. Jak jistě víte, běžný osobní Defender se prodává ve verzi 90 a 110 (číslice udává rozvor v palcích), na práci tu pak ještě byla nejdelší verze 130. A právě z té vychází Satbir, jen je ještě prodloužený a vyšší. Od B-sloupku se vlastně jedná o nové auto, které si individuálně nakonfiguruje každý zákazník. Není problém do nástavby vměstnat sanitku, i když mě morbidně hned napadl pohřebák. V testu máme ale celkem standardní verzi se sendvičovou podlahou se systémem Smart floor se šesti kolejnicemi, na kterou můžete namontovat až 7 sedadel, celkem tak získáte devítimístný terénní minibus. Případně se stejní uchytí jiné vnitřní vybavení vozu. Celková délka ložné plochy jsou 3 metry, takže místa na individuální konfiguraci je dost.

MMM_7708

I tak si ale zachovává všechny vlastnosti Defenderu, jak kladné, tak i jeho neduhy. Víte co, těmi asi začnu. Vypadá tak nějak rustikálně, i když podle přítelkyně prý „koloniálně“. No, dovedu si představit, že s ním brázdíte pistu v buši uprostřed Keni, ale v 21. století vypadá jako vetřelec. Už jen ta představa, že si ho půjdete koupit do autosalonu a on tam bude stát vedle poslední generace Range Roveru je dost zvláštní. Ostatně, sama představa, jak tenhle nezničitelný ingot vzniká takřka ručně vedle svých luxusnějších bratříčků, kteří se rodí za asistence robotů, naznačuje, proč byl rok 2016 pro tohohle pracanta tím opravdu posledním. Vždyť doma taky už nemáte fax a neperete na valše.

Uvnitř to není o moc lepší, cenu za design by ta sbírka plastů asi nezískala. Oproti starším verzím máte zprvu pocit, že palubka posledních Defiků vás vyloženě utiskuje, ale pravda to nakonec není, vůbec se s ní do kontaktu nedostanete. (Tady mluv za sebe, Martine, protože já jsem s ní svými vyčouhlými koleny v kontaktu nepřetržitě… 🙂 Pozn. HK) Trochu rozpačitě možná na někoho zapůsobí ručičkové hodiny, ale je to zase takové „britské“. Zvláštněji spíš působí umístění ruční brzdy u pravého kotníku, několik lidí si mi stěžovalo, že je páka tlačí do lýtka, což se mně, s mými 188 cm, nikdy nestalo. Jen ty zvěsti o tom, že řidič nemá kam dát levý loket musím chtě nechtě potvrdit. Rád bych Defenderu nadržoval, ale pokud není počasí na stažená okýnka, bude vám pozice sedačky u dveří trochu vadit. Jenže v terénu pak dobře odhadnete, kudy přesně právě projíždí vaše přední kolo. Zvyknout si musíte na vyosené pedály, tradiční znak všech Defenderů. Změna postihla volant – malý, sportovně tvarovaný je lepší než obří volanty starších modelů. Díky posilovači se s ním nezatáčí o nic hůře, ale alespoň se mezi něj a boční sklo už vejde vaše ruka. Výhled z vozu ven dopředu a do stran je stejný jako u klasických Defíků, takže jízdu v terénu vám nijak neznepříjemní.

Hlavní změnou je pak rozměrný prostor vzadu. Ne, chodit tam vzpřímeně sice nemohou ani nejmenší z mých známých, ale pokud nemáte zrovna konfiguraci se všemi sedadly, je pohyb po voze celkem snadný. Dokonce i snadno přeskočíte zezadu dopředu, když je třeba. Nad hlavou je totiž díky zvýšené střeše místa dost v celém voze. Vzadu to ale opravdu není o pohodlí, krom snadno omyvatelné podlahy s úchyty na sedadla nebo jiné vnitřní vybavení už tam najdete jen polstrování stropu a obklad stěn. Nejměkčím materiálem je vlastně koberec na zadních podbězích. Sedačky s integrovanými pásy jsou úzké, a pokud se opravdu rozhodnete dovnitř umístit 9 cestujících, začnou si po pár kilometrech stěžovat na otlačená ramena. Navíc sedí výš než řidič, takže si mohou připadat trochu jako v kině. Škoda, že vlastně nemají na co koukat, přední sklo je pro ně příliš nízko a okno na zadních dveřích je u tohoto kusu vzato ze standardních modelů 110/130, takže jej mají někde ve výši ramen. Když ale pogooglíte fotky jiných verzí, zjistíte, že i vzadu může být okno umístěné výše, takže klaustrofobický pocit zmizí. Další důkaz toho, jak výborná individuální skládačka každý Satbir je. Zadní okno na nástavbě je pak shodné s čelním, takže si vlastně neustále vozíte sebou dvě náhradní.

Říká se, že ten pravý teror přichází na silnici, takže to pojďme zkusit. Jako správný britský gentleman, i Defík má zapalování vlevo pod páčkou světel. Výborný systém, protože kdykoliv budete vyndávat klíčky, určitě světla také vypnete. Skoro se až chce říci, že je to simply clever. Ale dost skrytého product placementu, pojďme Defíka trochu zdrbnout. Například za chybějící rádio, i když slovo chybějící je zavádějící, mně teda rozhodně nechybělo, nebo manuální stahování předních oken. Ale za obojí si můžete připlatit a důkazem existence příplatkové výbavy je tu vyhřívané čelní sklo. Klíček vypadá jako z roku 87 a centrál na dálku je umístěný na přívěsku. Palubní počítač tu není, takže vás nebude děsit čísly spotřeby, za což budete rádi, to mi věřte. Ani řazení vyšších stupňů moc nepomůže umírnit žízeň motoru, navíc jeho páka jde dost ztuha. A koneckonců, ani to rádio by tady asi svůj účel zrovna neplnilo. Možná tak vysílačka, ale hudbou stejně mechanický hukot při jízdě jakoukoliv rychlosti nepřehlušíte. Kovové cvakání při každém přeřazení, vrzání při každém zhoupnutí v tlumičích, nebo drnčení na hrbolech sice dnes k projevům kultivovaného moderního vozu nepatří , ale mě nějakým zvláštním způsobem uklidňují. Čiší z toho poctivost a máte zpětnou vazbu, že opravdu vše funguje, jak má. K tomuhle autu to prostě tak nějak pasuje…

Všechny tyhle neduhy jsou ale zapomenuty, jakmile opustíte silnici. Tady konečně oceníte, jak velkou má Defender světlost a jak bytelný je stálý pohon všech kol. Terénem se prodírá stejně nenuceně, jako rodilý Pražák davem turistů pod Orlojem. Navíc nemá křehké viskózní spojky, ale mnohem odolnější systém pohonu všech kol, díky kterému ho celodenní zdolávání překážek vůbec neunaví. Vlastně jsem si během celého testování říkal, že je škoda bydlet s takovým autem v civilizované přelidněné zemi plné (byť mizerných) asfaltek. Jo, někde na Sibiři, tam by to byl pořádný test…

Zpočátku zkoušíme, co všechno Land Rover zvládá v běžném nastavení a s nově použitými tlumiči Koni. Mokrá louka, bahenní koupel nebo velice hrbolatá lesní cesta, která prověří maximální možnosti křížení náprav, všechno tohle zvládá Defík v „silničním“ režimu. Bahno lítá až na střešní nosič, na který by se vešel malý skautský tábor a moje pusa se roztahuje až k ušním lalůčkům. Tak takhle nějak si možná připadali dobrodruzi při legendární Camel Trophy. Teprve při prudkém sjezdu volím druhou pákou pomalé rychlosti. Nahmatat v kulise menší páky redukční převodovky potřebné místo vyžaduje trochu cviku, ale po pár dnech, kdy prostě víte, kde ta poloha je, už vám to tam padá samo. Stejnou pákou pak můžete nastálo zamknout i čtyřkolku. Kromě prudkých svahů si pak s Landiem troufáme i na brod. Vtipné, asi týden nazpět mě v jedné vísce nad potokem napadlo, že bych se někdy chtěl brodit, nečekal jsem, že to přijde tak rychle. Voda stříká, stěrače stírají, světla svítí vodní tříští a mě ještě více mrzí, že tohle nemůžu dělat každý den.

MMM_7769

Všechno ale jednou končí, i to dobré. Po pár dnech je čas Defendera vrátit, usednout o metr níž do svého konfekčního vozu a splynout s davem. Už nevidíte ty ustrašené pohledy ostatních účastníků provozu bojících se traverzy na čumáku, která ustojí i náraz do zdi. Už na první pohled nepoznám, kde vzadu na parkovišti mé auto stojí. Jistě, jezdit s Defenderem Satbir v běžném provozu a po městě je docela vtipné, ale vlastně je to nesmysl. Můžete se do něj zamilovat tak jako já a na základě toho přehlížet fakt, že v už podruhé během čtyř dnů stojíte u tankovacího stojanu (mimochodem, hrdlo nádrže není uzpůsobeno na proud dnešních pistolí, takže na pumpách neustále vycvakává). Nejspíš dokážete i omlouvat nepohodlí, hluk a nepraktičnost. Přesto vás ale snažně prosím, nedělejte to, pokud Defíka, alespoň každý druhý víkend nevytáhnete do terénu. To auto si týrání na silnici nezaslouží. Pokud tedy plánujete pořídit jednoho z těchto anglických gentlemanů, ať už v klasické, nebo v této české větší verzi, opodstatněte si vlastnictví tohoto vozu jízdou mimo silnice. Jinak zcela zazdíte potenciál celého vozu a napíšete velmi smutný epitaf k jeho nedávné smrti.

Sbohem Defendere, bylo fajn se s tebou seznámit krátce po té, co automobilová Euro-smrtka sečetla tvůj čas. Neměli jsme na sebe za život mnoho času, ale pevně doufám, že to nebylo naposled. Budu jen a jen rád, když spolu ještě někdy nějaké kilometry najedeme a přimluv se tam nahoře v automobilovém nebi, aby ten tvůj nástupce měl alespoň za nehet tvého charakteru. Tak sbohem a díky za vše…

Foto M. Matoušek

Za možnost otestovat tento vůz děkujeme autosalonu Dajbych s. r. o.