Ne, není tu chyba. Tohle je opravdu Infiniti.

Zmatení je ale na místě, vždyť tahle prastará formule s drátěnými koly, frézkovaným hliníkem kolem přístrojů a starými úzkými pneumatikami vypadá, jako kdyby ho přivezli přímo ze třicátých let, zatímco Infiniti je velmi mladá značka, kterou mateřský Nissan jako svou luxusní divizi založil až v roce 1989.

Hned druhý pohled prozradí, že tenhle koncept s minulým stoletím opravdu nemá moc společného. Hliníková karoserie Infiniti Prototype 9 sleduje poslední trendy aerodynamiky, mřížka chladiče rozevřená do vějířovitého rastru by ve třicátých letech asi taky nevznikla. Tohle je skutečně moderní prototyp, nebo spíš hříčka designérů, kteří si řekli „jak by to asi vypadalo, kdybychom našli 80 let zapomenutý závoďák a zkřížili ho s tím nejmodernějším, co v Infiniti právě máme?“

Přiznám se, že moje první reakce byla „a jéje, už i automobilky se začaly chytat hipsterské vlny“. Vypadat jako dřevorubec nebo vynálezce parního stroje a přitom mít v kožené brašně nejnovější MacBook je v módě, takže proč by koncept nemohl vypadat jako z roku 1930 a přitom mít pod kapotou elektromotory? No, protože je to nesmysl, chce se mi zařvat. Jenže když se dívám na ty fotky, asi to Japoncům nakonec odpustím.

Řemeslné umění, které bylo do tohoto auta vloženo, je totiž fantastické a spojení moderní techniky a zručných rukou vůbec nevadí, spíš naopak. Hliníková karoserie je vyklepaná ručně – pozornost si zaslouží zejména elegantní záď – ale je připevněná na ocelové nosníky, precizně vyřezané laserem. Moderní logo Infiniti funguje jako maskot na chladiči překvapivě dobře a interiér, přestože na fotkách není moc dobře vidět, také spojuje staré s novým.

K pohonu slouží téměř stejný systém, jaký najdete v Nissanu Leaf. Zadní kola pohání elektromotor o poměrně skromném výkonu 150 koní, ale Prototyp 9 váží pouhých 890 kg, takže by stovku měl zvládnout za 5,5 sekundy. Navíc si uvědomte, že mluvíme o autě s tuhými nápravami na listových perech a obutém do pneumatik, jejichž přilnavost (resp. její absence) by zaskočila každého dnešního řidiče. Řídit tohle auto může být ve skutečnosti veliká zábava, i když by mi řev spalovacího motoru a smrad oleje a benzínu asi chyběly.

Což mi může být jedno, protože budu rád, když tuhle uměleckou kreaci jednou alespoň uvidím na vlastní oči. O projížďce si totiž všichni můžeme nechat leda zdát.